Velbloud, západ slunce a Sahara. Jeden z těch momentů.

Jsou momenty, kdy si uvědomíš proč jsi se rozhodla žít takhle. Tohle byl jeden z nich.

Stáli jsme uprostřed Sahary — já, Rui a tři velbloudi, které nám přivedl Berbere v modrém rouchu. Slunce se pomalu spouštělo k obzoru a obloha se barvila do odstínů, pro které neexistuje přesný název. Oranžová? Zlatá? Něco mezi.

„Velbloud přede mnou se zastavil, otočil hlavu a podíval se na mě způsobem, který jasně říkal: já tady šéfuji."

Jak se dostat do Sahary s vanem.

Merzouga je nejdostupnější vstupní brána do Sahary — přes Maroko, po silnicích které jsou ve skutečnosti v překvapivě dobrém stavu. Z pobřeží to trvá přibližně 6–8 hodin jízdy přes hory Vysokého Atlasu. A ta cesta přes Atlas? Stejně úžasná jako cíl.

Zaparkovali jsme van na okraji Merzougy, na místě kde se už týdny parkuje komunita vanliferů. Wifi žádná, ale výhled na první duny začínal hned za plotem.

Co mě překvapilo nejvíc.

Ticho. Sahara je neuvěřitelně tichá. Po týdnech na pobřeží, kde je vždy slyšet moře, vítr, lidi — tohle ticho bylo skoro fyzické. Rui si lehl do písku a zavřel oči. Myslím, že to pobral lépe než já.

A pak ta noc. Hvězdy v Sahaře jsou věc, která se nedá popsat textem ani fotkou. Musíš to zažít. Je jich tolik, že obloha vypadá přeplněná. Ležela jsem na střeše vanu a jen koukala nahoru. Hodinu. Možná dvě.

Tohle jsou momenty, pro které to celé dělám.